Kontaktový mikrofon přilepený ke kovové pružině nesnímá zvuk jako mikrofon postavený před aparát. Bere si chvění přímo z materiálu: úder zaznamená jako suché cvaknutí, delší rozechvění jako nepravidelný dron. Pro českou těžší alternativu je to příznačný rozdíl. Experimentální nástroj nemusí být vzácný ani drahý. Může jím být obyčejný předmět, který dostane ve skladbě přesné místo.
Na pomezí industriálu, hlukové hudby, alternativního metalu a elektroniky tak vedle sebe najdeme upravené kytary, plechy, pružiny, dětské klávesy i vlastnoručně sestavené obvody. Není to ovšem inventář, který by sdílela celá scéna. Některá skupina hraje v tradiční sestavě a přidá jediný neobvyklý zvuk, jiná se obejde téměř bez kytar. Zajímavější než počet zvláštních předmětů je jejich úloha: změnilo by se něco podstatného, kdyby je nahradil běžný nástroj?
Kdy se předmět stává nástrojem
Rozhoduje spíš způsob hry a možnost zvuk zopakovat než původ předmětu. Kovová deska může posloužit jako jednorázová rekvizita. Dá se ale také poznat, kde má jaký dozvuk, čím do ní udeřit a jak ji tlumit. Podobně lze hrát se zpětnou vazbou mezi mikrofonem a reproduktorem: její výška a intenzita se mění podle polohy, hlasitosti i místnosti. V obou případech se hudebník učí zvuk vyvolat a udržet ho aspoň do určité míry pod kontrolou.
Tyto postupy navazují na širší tradici experimentální a industriální hudby, českou podobu ale nelze odvodit od jediného zahraničního vzoru. Ve zkušebně, malém klubu i při nezávislém nahrávání záleží na praktických věcech. Předmět je potřeba dopravit na koncert, bezpečně zapojit a nastavit během krátké zvukové zkoušky. Experiment pak někdy znamená i zjednodušení: připravený plech s vlastním snímačem může fungovat lépe než rozměrná instalace, kterou se nedaří spolehlivě ozvučit.
Úder, tření a chvění: akustická strana hluku
Kov bývá s industriálem spojován skoro automaticky, jenže každý kus zní jinak. Tenký plech se po nárazu chvěje jinak než těžká trubka; řetěz tažený po tvrdé podložce vytvoří řadu drobných impulsů místo jediného úderu. Když se takové rozdíly zapojí do rytmu, kov už jen nedokresluje „strojovou“ atmosféru. Může narušit pravidelný takt, vyplnit mezeru mezi riffy nebo zvýraznit ticho, které po něm přijde.
Totéž platí pro nalezené předměty ze dřeva, skla či plastu: vzhled o jejich zvuku mnoho neřekne. Plastová nádoba může vydat hluboký, tlumený náraz, zatímco malý kovový díl v husté nahrávce sotva zaslechneme jako ostrou špičku. Při poslechu je dobré odlišit zdroj zvuku od jeho úpravy. Úder, který zblízka zní syrově, může po sejmutí kontaktním mikrofonem a silném zkreslení připomínat elektronický impuls.
Preparovaná kytara není jen kytara s efektem
Změnit lze i nástroj, který má na těžší scéně pevné místo. Předmět vložený mezi struny, jiný způsob tlumení nebo hra mimo obvyklou hrací plochu udělají z kytary nový zdroj zvuku. Preparace není totéž co zapnutí pedálu: mění samotné chvění struny. Efekt zpracovává až signál zachycený snímačem.
Když se ve skladbě ozve nepravidelné drnčení, může tedy vznikat fyzickým kontaktem se strunou, ne v digitálním programu. Ani jedna cesta není sama o sobě hodnotnější. Při živé hře má však preparace své nejistoty: vložený předmět se pohne, struna zareaguje jinak než na zkoušce a hráč musí výsledek přijmout nebo hned napravit. Právě tuhle slyšitelnou nestálost může chtít ve skladbě zachovat.
Elektronika jako nástroj, ne hotové pozadí
Vedle předmětů, do kterých se dá udeřit, stojí jednoduché zvukové generátory, oscilátory a upravené elektronické hračky. Vydávají tón, šum nebo nestabilní pulz; zvuk se mění dotykem, otáčením ovladačů či kolísáním napájení. U živě ovládaného obvodu hudebník průběh zvuku formuje přímo při vystoupení. U předem připravené nahrávky rozhoduje hlavně o tom, kdy ji spustí a jak zapadne mezi ostatní hráče.
Elektronika přitom nemusí být domácí výroby. I běžný syntezátor může sloužit nezvykle, pokud místo melodie vytváří nestálou texturu, jejíž frekvence se střetávají s kytarou a činely. Složitá aparatura naopak může plnit docela konvenční úlohu. Podstatnější než cena nebo technická vzácnost zařízení je způsob, jakým se ovládá, a to, co dělá ve skladbě.
V českém nezávislém prostředí desátých let se podobné pokusy daly spojit s dostupným domácím nahráváním. Neznamená to, že všechny projekty používaly stejnou techniku nebo že doma vyrobené zařízení automaticky přináší originální zvuk. Dalo se ale pracovat i s tím, co by při snaze o „čistý“ studiový tón zmizelo: se šumem kabelu, nestálým kontaktem nebo přebuzeným vstupem. Někdy bylo lepší závadu odstranit, jindy ji ponechat, pokud měla ve skladbě své místo.
Co neobvyklý nástroj udělá s aranží
Experimentální zdroj nemusí dostat sólo, aby byl důležitý. Nízký dron pod baskytarou rozostří vnímání základního tónu. Krátké údery mimo pravidelné doby znejistí rytmus, ačkoli bicí hrají přesně. Třecí zvuk, který postupně sílí, může připravit přechod lépe než další kytarová vrstva. V hustém mixu je ovšem snadné takový detail pohřbít: pokud hrají všichni nepřetržitě, skoro nezbude místo, kde by se ozval.
Prostor mu lze uvolnit několika způsoby:
- Odebrat jednu vrstvu: když zazní neobvyklý zvuk, druhá kytara přestane hrát nebo se zjednoduší bicí.
- Vymezit frekvenční prostor: hlubokému chvění nebude překážet další výrazný basový tón.
- Využít kontrast v čase: krátký suchý zvuk přijde až po dlouhém dozvuku, ne současně s ním.
- Nechat slyšet proměnu: posluchač postřehne, jak se obyčejný úder postupně stává rytmickým motivem.
V konceptuální skladbě může mít opakovaně pozměňovaný zvuk ještě další úlohu: připomínat příkaz, poruchu nebo narušení zavedeného řádu. Plech ani oscilátor takový význam nenesou samy od sebe. Vytváří se až jejich vztahem k textu, názvu, ostatním nástrojům a pořadí skladeb. Industriální zvuk zkrátka automaticky nevypráví o továrně ani o technologické dystopii.
Na pódiu rozhoduje provedení i bezpečnost
Teprve koncert ukáže, jak pevnou součástí vystoupení experimentální nástroj je. Kontaktový mikrofon může nechtěně snímat vibrace stojanu; zpětná vazba se v jiném klubu chová jinak než ve zkušebně. Zvukař potřebuje vědět, jestli zdroj vytváří prudké hlasitostní špičky a vyžaduje vlastní vstup. Hráč ho zase musí mít na dosah, stabilně uložený a připravený pro rychlý přechod mezi skladbami.
U kovu, skla a elektrických úprav nejde jen o pohodlí. Ostré hrany, uvolněné součásti nebo neodborně upravené napájení zbytečně ohrožují účinkující i lidi kolem. Bezpečně upevněný objekt a vhodně oddělené nízkonapěťové zapojení nechávají improvizaci víc prostoru než aparatura, jejíž chování nelze předvídat. Na malém pódiu se vyplatí i střídmost: předmět s přesnou zvukovou rolí nemusí zároveň sloužit jako dekorace.
Jak experimentální zvuk poslouchat na nahrávce
Ze studiové stopy často nelze spolehlivě určit, zda slyšíme preparovanou kytaru, předmět se snímačem, nebo elektronický generátor. Zkreslení, střih a vrstvení jejich barvy sbližují. Místo hádání přístroje je užitečnější sledovat průběh: začíná zvuk pokaždé stejně, nebo se nepatrně mění? Doznívá přirozeně, či náhle končí? Drží se rytmu kapely, nebo proti němu vytváří vlastní čas?
U nezávislých nahrávek mohou napovědět také kredity a popisy vydání, které zveřejnili sami hudebníci. Pokud nástroj uveden není, je poctivější popsat slyšitelné chvění, kovový úder či nestabilní tón než kapele přisuzovat konkrétní konstrukci. Zkuste si při příštím poslechu vybrat jednu skladbu a zachytit první nástup neobvyklého zvuku. Všimněte si, co v tu chvíli přestane hrát. Právě vzniklé místo často prozradí o jeho úloze víc než barva tónu.
